Creepypastaa jiné příběhy

Ztracená ve vzpomínkách

Publikováno 24.02.2016 v 21:23 v kategorii Creepypasta, přečteno: 107x

Tak jeden z mích prvních příběhů. Píšu ho večer tak pardon za hrubky.Vidím trochu rozmazaně. Zítra budu ještě opravovat gramatiku. Snad se bude líbit i když je to trochu divné. Vymýšleno o matematice
...

Vím, že jsem vzhůru, ale také vím, že to nebyl jenom sen. Nebo snad ano? Ne! Určitě nebyl, protože kdyby ano, nebyla bych sama doma a neprobudila se na podlaze. Asi bych se měla podívat, co se stalo. Nejlepší bude začít horním patrem. Žiju v městě Noewich úplně na kraji, takže tu není moc rušno, ale i na tuhle ulici je tu moc ticho. Žádná auta, žádné děti na hřišti, prostě nikdo nikde.

Cestou nahoru přemýšlím o tom tichu. Ale to ustane hned, jakmile šlápnu na první schod, který vydával zvuky, jako když jedete křídou po tabuli. První kam jsem se podívala, byl sestry pokoj. Nikde nic…. ale počkat. Něco jsem zahlédla. Jen koutkem oka. Malý černý stín, který nebyl určitě můj. Naskočila mi husina, ale pokud chci zjistit, co se tu stalo, musím to ignorovat. Další místnosti, do kterých jsem nakoukla, byla ložnice rodičů, můj pokoj a poslední na řadě byla koupelna. Když jsem otevřela dveře, zůstal mi rozum stát. A hned potom mě chytla příšerná migréna. Bolest hlavy byla neskutečná. Oči jsem měla zavřené, jak nejvíc to šlo, ale obrázky, které se začaly promítat mou hlavou nešly odstranit. Viděla jsem stíny, které mě začaly pohlcovat. Najednou obraz přeskočil na ruce, které byly celé od krve. Viděla jsem koupelnu plnou krve. Byla všude. Na zdech. Na zemi. Ve vaně. Na zemi byl odhozený nůž také celý od krve. Ještě se mě drželo pár vzpomínek, které mi zbily v hlavě. Viděla jsem lidi, kteří brečely krvavé slzy.

Připadá mi, že bylo lepší, když jsem nic nevěděla. To si nemyslím. Dnes je totiž den, kdy všechny zachráníš. Ty víš, co máš udělat. Poddat se a vše bude jak má.Začal najednou hlas v mé hlavě. Ne! To neudělám. Nikdy. Ale, ale, holčička se bojí?? Tak já ti ukážu, co bys mohla dokázat. Stačí se poddat.Najednou mě zachvátila další migréna s podivnými obrázky k tomu. Viděla jsem sebe, ale nebyla jsem to já. Tedy v podstatě. Měla jsem ruce celé od krve a v pravé ruce jsem držela nůž, který je pohozen v koupelně. Zorničky byly neskutečně malé a úsměv široký. A pak to rozbité zrcadlo počmárané krví. Ale nebyla to jen čmáranice, byl to vzkaz. Vzkaz pro mě. Pro nás všechny.

„Já vás zachráním“

Musíme dokončit, co jsme začali. Musíme je zachránit. Všechny.Ne! Odejdi, nech mě být! Drž se dál! Nemůžeš mě donutit! Přece víš, co máš dělat! Udělej to.Už nemám sílu. Musím se poddat. Už nemohu bojovat. A náhle další promítání v mé hlavě. Cítím, že za chvíli exploduje. Už to nezvládnu. Viděla jsem všechny. Všechny co jsem zabila! A víte co?! Bylo to úžasné. Ten pocit síly a moci. Bylo to. Bylo to nádherné.

A tak všechny zachraňuji. Dostanu je na druhý břeh, než to udělá někdo jiný. Říkám si Posel Smrti, ani nevím proč. Líbí se mi to. Nikdy nevím, kdo bude další na řadě. Třeba to budeš právě ty.

  Výsledek obrázku pro temno


-Nyk

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?