Ztracena ve tmě

Probudila jsem se v místnosti, kterou jsem nikdy neviděla. Byla jsem pevně přivázaná k židli a okolo bylo šero. Jediné co jsem slyšela, bylo šelestění, které se za mnou ozývalo. Znělo to, jako by se někdo snažil chodit potichu, ale nešlo mu to moc dobře. Najednou se přede mnou objevila silueta vysoké, štíhlé ženy. Mám docela strach, co se bude dít, ale nesmím to dát znát.“ Proč si to udělala?“ Zašeptala skoro neslyšně. „Co?“ Ano takto zněla moje reakce, ale co jiného jsem měla odpovědět? „Proč si ji zabila?!“ Řekla už zřetelněji. Mezitím co to říkala, vešla do mého zorného pole a já mohla vidět její temné havraní vlasy, které splývaly s rameny. Její pleť byla nepřirozeně světlá a oči zářily divoce žlutou barvou, vypadala až nepříčetně. „Nemysli si, holčičko, já tě v tom lese viděla! Udělalas to!“ Vykřikla zuřivým hlasem. „No tak, Lucy, co když to doopravdy nebyla ona, co když sis ji spletla s někým jiným?“ Řekl muž stojící opodál. Doteď jsem si ho ani nevšimla, jakoby se tu najednou zjevil. Byl podobný té ženě. Vlasy stejně temné jako její, oči rovněž žluté, ale nebyli tak plné zuřivosti a hněvu. „Ale já vím, že to byla ona. Viděla jsem ji! Ta vlčice ji zabila, vím to!“ Začala křičet na muže. Ale to už mě přestalo bavit, musím zjistit, proč tu jsem a jestli to není náhodou můj konec. „Já nikoho nezabila! A jak to myslíte s tou vlčicí? Co se tu sakra děje!“

„Nebuď drzá, já vím co si zač a ty zase víš, kdo jsme mi.“ Ano je pravda, že jsem vlkodlak, ale jak to ví oni? Zkusím ještě chvíli hrát hloupou, třeba řeknou víc. Tak jsem nasadila výraz typu “Nevím, o co se jedná“ „Dobře když pořád nevíš, co se ti tu snažím celou dobu vysvětlit, řeknu ti to stručně. Ty jsi vlkodlak, že ano. Já jsem upír. Ty si byla včera večer na lovu a zabila si moji kamarádku.“ Řekla až s děsivým klidem. Na to, jak před chvílí zuřila, bych ani neřekla, že to je ona.

No jsem vlkodlak.“ Přiznala jsem se. „Ale nikoho sem nezabila, Ale moje kamarádka říkala, že jde na lov. Nečekala jsem, že jde ulovit upíra.“ Řekla jsem s roztřeseným hlasem. Chvíli bylo naprosté ticho. „Tak dobře věřím ti. Teď tě pustím, ale ať tě už nikdy nevidím. Je ti to jasné!?“ Přikývla jsem a čekala, než mi rozvážou provazy. Byla jsem volná a jako s větrem o závod běžím domů schovat se.

Jenže je tu jedna podstatná věc, kterou jsem vám neřekla ….. to já jsem ji zabila.

Nyk