Pinkie Pie

 

Současnost

Vím, že umím létat. Vím to, protože mi to říkají…ptáte se kdo?? No přeci moji přátelé. Ti přátelé, které vidím jenom já a nikdo jiný. Nevím, proč se nechtějí ukázat jiným, ale já je vidím. Radí mi celý život. A dnes mi řekli, že to dokážu. A oni mi nikdy nelhali, vždy mi radili dobře. Už budu u okna nejvyššího patra naší školy, za chvíli už poletím. Věřím. Ano věřím, že to bude ten nejúžasnější zážitek, mého mizerného života. Otevírám okno, trochu vrže, ale to nevadí. Zajímalo by mě, kam až doletím. Vždycky sem se chtěla podívat k moři, ale nikdy jsem neměla šanci. Pojď, už si blízko, už jen pár kroků. Bude to senzační zábava. Poletíme, až k moři. Ano, takhle se mnou mluví. „Já vím, jen mám … trochu strach. Co když to nedokážu?.“ Ale ano, dokážeš to. Ty dokážeš cokoliv. Tak už skoč!„Dobrá“ Řekla jsem si. Tak tři, dva, jedna, skok! Padám, ale pořád neletím! Proč!? Vždyť jsem měla letět?! Proč mi lhali?! Jak se tohle mohlo stát? Jak sem se mohla dostat, až sem?

Před 10 lety

Jsem zavřená ve skříni. Bojím se. Rodiče na sebe křičí a táta mává na mámu pistolí. Hádají se kvůli mně. Prý sem špatná dcera jen proto, že mám kamarády, které vidím jenom já. Ale já nemůžu za to, že se nechtějí ukázat někomu jinému. A pak už jen tři výstřely. Máma padla na zem…..a z její hlavy … tekla krev. Poté další výstřel. Táta ležel vedle mámy a byl taky mrtvý.

Poté

Od té doby jsem vystřídala asi 3 rodiny. Ano musela jsem jít do dětského domova, protože mě nikdo nechtěl. Ale všichni se mě zbavili. Vždy si mě vzali jen kvůli podpoře. Ani jim nedocházelo, že mě musí krmit, nebo čas od času pořídit oblečení. A k tomu všemu ty noční můry. Skoro každou noc se mi zdá o mé matce, ležící v kaluži vlastní krve. A o otci, který leží hned vedle ní. Ale i sny jsou různé. Někdy vidím jen malou pětiletou holčičku, sedící ve skříni schoulenou do klubíčka, která se schovává před zvuky výstřelů. Někdy to vidím z pohledu otce, či matky a jindy z mého pohledu.

Jednou si mě vzala moc hodná rodina. Nevadilo jim, že jsem trochu jiná. Utěšovali mě, když sem měla noční můru. Najednou mi bylo celých 15 let a já začala chodit na střední. Ale každou noční můrou jsem byla čím dál víc ztracená. Věděla sem, že mi nikdo nerozumí. Unášela jsem se, čím dál tím víc ve svých myšlenkách. Ano byla sem taková ta třídní srandistka. Ale jednoho dne na mě začali volat. Katherine jsme tady … pojď za námi. My víme, jak se cítíš. Víme, jak si zranitelná. A taky víme, jak ti pomoct. Jen nám musíš věřit. Potom sem je nejen slyšela, ale i viděla. Vypadali, jako já, jen byli jako z minulosti. Byla sem to já jako pětiletá holčička, která se schovávala ve skříni před svým osudem. Byla sem to já jako podvyživená holka s milionem modřin. A byla sem to já, která se choulí v koutku dětského domova a brečí, protože se jí ostatní smějí, za to, že jsem jiná. Všechny mé já tu byli, od toho, aby mi pomohli. Vím, byli tu i dřív, ale já je vnímala jako samozřejmost. Pak zmizeli, ale po čase se zas objevili, aby mi zpravili život. Radili mi, když jsem nevěděla, co mám dělat. Popisovali mi své příběhy, o kterých jsem mohla psát. Stali se z nás nejlepší kamarádky. Z prvu sem je viděla, jen jako průhledné postavy, které pronásledují každý můj krok. Teď vypadají, jako ostatní z mé školy. Jejich hlasy byli dřív skoro šeptání a teď je slyším jako každého jiného. A takhle sem se dostala k dnešnímu úžasnému dni, o kterém se naučím létat. A poletím k moři, kde zůstanu, už navždy.

Novinový článek

Katherine Jackson zemřela kvůli pádu z 2.patra budovy školy. Případ byl zapsán jako sebevražda.

Nyk