Konec konkurence

Devět…deset. Už jsem v klidu. Jak já jsem na ni alergická. Práte se na koho? Na nového člena naší smečky. Vždyť to není ani kočkodlak! A co je horší…je to taky beta, jako já. Ale já nikdy neměla v plánu dělit se o alfu. S nikým! Moc dobře vím, že jsem alfy oblíbenec, ale to neznamená, že sem naverbuje kynodlaka (psodlaka). Nevím proč, ale jsem alergická na každé její slovo, pohyb či hlásku. Vždy když ji vidím, koluje mnou zlost, ale také žárlivost, vždy když vím, že si povídá s alfou a já u toho nejsem. Prý Ema. To určitě…čokl jeden prašivej. A aby to nebylo všechno, jako beta má právo bydlet v domě klanu. Momentálně jsme jen 3 (i s NÍ). Ale i dvě jsou dost.

Bydlíme na samotě v lese. Je zrovna zima, kterou já moc ráda nemám, ale co. Nejhorší je, že moje alfa ji miluje, což znamená, že lovíme hlavně v zimě. Do společnosti moc nechodíme. Jen do práce, nebo nakoupit to nejpotřebnější. Dneska má alfa narozeniny a to znamená jediné. Celodenní lov ve sněhu! Ale co bych pro alfu neudělala. Alfa je nejsilnější samozřejmě, takže jde sama, směr sever. My dvě bety jdeme na jih. Ona stopuje a já chytám.

Už se hodinu honíme za jednou srnkou. Docela nuda…snad alfa něco chytí. Najednou se z lesa vyřítil divočák. Já jsem pohotově vytáhla kapesní nůž, skočila po něm, rozřízla jsem mu krkavici. Krev byla všude…na zemi, stromech a samozřejmě i na mě. Ema šla ke mně a chtěla ho vykuchat.
,,Hele to je moje práce!“ Zařvala jsem na ni.
,,Ty jsi ho zabila, já vykuchám!“ Řekla rázně, ale mě to nezastrašilo. Pak jsme se do sebe pustili. Alfa tu nebyla, takže nás nemohla potrestat za něco, co neviděla. Lítaly pěsti, škrábance i kousance. Já pak popadla kámen a uhodila ji. Ona omdlela. Zbavím se jí. Vzala jsem provazy, které jsme měli sebou, a přivázala ji za ruce ke stromu.

Konečně se probrala…to byla doba.
,,Co to děláš! To až se dozví alfa tak dopadneš dost blbě.“
,,Ále milá zlatá, tohle se alfa nikdy nedozví. Víš, nikdy jsem ti to neřekla, ale tady není místo pro dvě bety.“ Hned jak jsem to dořekla, řízla jsem ji přes tvář.
,,Nech toho!“
,,Ne! „ A řízla jsem znovu.
,,Víš, vždycky mě zajímalo, jestli jsou kynodlačí orgány stejné, jako ty lidské.“ Hned jak jsem to dořekla, její zornice se zůžily. Začala vrčet, kousat a dokonce i kňučet, ale neměla šanci. Vzala jsem nůž a začala vyřezávat vzory po celém jejím těle. Vysvlíkla jí bundu (žádné pedofilárny, vím, že jste k tomu náchylní)a šusťáky. Byla jen v punčochách a tílku. Já měla přiléhavější oblečení, protože jsem lovila a nesnáším, když jsem navlečená jak sněhulák. Pak jsem vyhrnula tričko a začala vyřezávat vzory i na břiše. Moje umělecké dílo doprovázel její křik a pronikavé kňourání. Pak jsem zajela nožem pod prsa a jela dolů. Řinuly se z ní pramínky krve a orgány začaly vyset z břicha. Jako u králíka, že ??XD Pomalu jsem začala vytahovat orgány, které nejsou životně důležité. Dělala jsem kurs chirurgie…třikrát. Takže jsem docela zkušená. Už ani nekňourala, jen brečela. Takhle jsem ještě chvíli pokračovala a když už vypadala, že víc nezvládne řekla jsem jí poslední větu a ukončila její život. Pod jejím tělem bylo dost krve, ale to všude. Kdyby něco, je to od prasete.
,,Sbohem. Nikdy ses neměla stát betou naší smečky. Ty sem prostě nepatříš.“

Následně jsem ji dobře ukryla a dodělala jsem prase. To jsem následně dotáhla domů. Jako kočkodlak mám nadlidskou sílu, takže žádný problém. Už jsem viděla alfu ze srnkou, před domem. Řekla jsem jí, že mi Ema zmizela, když jsem honila to prase. A že se asi někde zatoulala. Když se nevracela celé dva dny, šli jsme ji hledat. Samo sebou jsem ji ukryla dost dobře (Na půdu opuštěné ruiny deset kyláků daleko). Už jsem jí nikdy neviděla. A musím říct, že od té doby mám alfu jen sama pro sebe. Pak se k nám přidalo pár omeg, ale ty byli pod mou kontrolou. Někdy mi to připadalo, že alfa ví co jsem provedla, ale nic neřekla.

Nyk