Já a zlá...nikdy 2/2 Vzpověď

Ale tenhle příběh jsem, ale nikomu neřekla. Většinou jsem jim řekla, že ani z šoku nevím co přesně stalo, nebo, že jsem se hned poté složila. Prostě výpad paměti. Navštívila jsem více jak 8 psychologů, ale všichni pro otce byli nedostateční. Nejraději by si se mnou jako psycholog promluvil on sám, ale je stranná osoba, takže nesmí. Může pouze jako rodič. Matka se mnou už pořádně tři a půl roku nepromluvila, ale to je její problém. Prarodiče, ke kterým jsem od té doby jezdila častěji dělaly, že se nic nestalo. Alexe a jeho matku převezli do nemocnice a oba operovaly. Mají na hlavě pěkné stehy. U Alexova otce se konstatovala smrt hned. Když jsem byla za Alexem v nemocnici, řekl v probuzení z narkózy děkuju. Doktoři mi říkaly, že když se probudí člověk z narkózy, neví ani co říká, ale já se toho chytla. Díky tomuto jednomu slovu si nevyčítám to, co jsem udělala. Ale, vyčítala bych si to vůbec? Když jsem šla první týden po tom incidentu do školy, (Alex byl stále v nemocnici) každý věděl co se stalo. Média napsala, že tam vtrhl neznámí vrah a udělal to, co jsem provedla já, ale všichni tady věděli co se stalo, teda spíše znaly tu mojí verzi kdy jsem se sesypala, ale stejně. Nikdo se se mnou nebavil, nikdo se mnou neseděl u stolu v jídelně a nikdo ve skupinových pracích se mnou nechtěl být. Když už na mě někdo promluvil, tak mě oslovovaly vrahu. Uzavírala jsem se čím dál víc do sebe, ale tím jsem si koupila jízdenku k dalšímu psychologovy. Alex o tom se mnou nikdy nemluvil. Přešel to, ale ne úplně. Už se se mnou nebavil tak otevřeně jako dřív, ve škole se mi vyhýbal, aby se mu neposmívaly, že se kamarádí z vrahem a povídal si se mnou jen cestou domů. Ani na návštěvy už nechodil. A já se v tomhle světě ztrácela čím dál tím víc...

Pořád dokola slyším ty samé otázky:

,,Lituješ toho, co jsi udělala?"
,,Ano strašně moc. Nechápu, že bych něco takového udělala." Vůbec toho nelituji. Zachránila jsem Alexovi život a to je hlavní.

,,Jak se cítíš při vzpomínce na ten incident?"
,,Dělá se mi zle od žaludku. Prvních pár dní jsem nemohla ani jíst a pokud ano hned šlo všechno ven." Ano tomu se říká vynucený dávivý reflex. Vždy když si na to vzpomenu mé tělo poleje příjemná vlna energie. Cítím se, jako bych k tomuto byla až zrozena.

,,Míváš noční můry?"
,,Ano často." Noční můry? Pche. Tohle jsou mé nejoblíbenější sny. Mohu se na smrt toho idiota dívat znova a znova. A pořád dokola.

,,Poslední otázka. Kdyby ses dostala do podobné situace, zopakovala by jsi svůj čin?"
,,Ne." Ano.

Vím jen jediné, nebylo to naposedy....

Nyk