Já a zlá....nikdy 1/2

Někdo po mě šel. Se sekyrou! Někdo zase z puškou a někdo jiný s kuší. Lovily mě jako zvěř. Počkat! Já jsem byla zvíře! Utíkám přes les v podobě vlka. V puse cítím měděnou chuť krve. Můj kožich je celý od krve. Ale né ledajaké. Když si vzpomenu na svou oběť....byla jsem to já. Zasáhl mě jeden z šípů. Projel mí krkem. Ztrácím schopnost dýchat. Dusím se vlastní krví. Ve velkých bolestech propadám věčnému spánku a...probouzím se. Začínám třemi hlubokými nádechy a pak se snažím uklidnit svůj přerývaný dech a rozbušené srdce. Když jsem se podívala na Alexe, ležel na matraci a v dechu oddechoval. Žádné noční můry ho neobtěžovaly. Což mě poslední dobu často. Ale to co mě teď nejvíc zajímá nejsou noční můry, ale dveře pod schodama. Když jsem se koukala na klíčovou dirku, byla to ta obyčejná, ta od každých druhých dveří v baráku. A já jeden takový mám od svého pokoje. Tak proč se nevydat podívat? Ale stejnak tam budou pouze zavařeniny. Ano... zavařeniny se určitě chytají svými drápy za futra a nechávají tam marmeládové stopy. To zrovna ne, ale co když je to tam už dýl a teď jsou tam jen zavařeniny a marmelády. A co když ne...za pokus to stojí.

Vyšla jsem "potichu" ze dveří...asi jako vždy když se od někud snažíte vyplížit, a pod váma vrže každý krok. Přišla jsem k místnosti, dala klíč do zámku a chtěla otevřít. Jenže se dveře o něco zasekly. Když jsem se pořádně podívala, tak nahoře byly dvě západky a dole taky. Někdo vážně nechce, aby se daly ty dveře zevnitř otevřít. Když jsem západky odendala, čelist mi spadla snad až na zem a oči vypadly z důlku. Byla to malá místnustka, vymalovaná na bílo, ale barva byla seškrábána. nejvíce na dveřích. Byly tam i krvavé drápance a v dřevě bylo i pár nehtů. Ano jsem sadistická potvora, která se vyžívá v brutalitách, ale tohle je u Alexe doma! Co když....

Ani jsem nestačila dokončit myšlenku a někdo začal odemykat hlavní dveře. Rychle jsem místnost pod schody zavřela a běžela se schovat za bar. Do domů vešel nějaký chlap, který páchl jak pivovar. Dost zkažený a zasmrádlý pivovar.
,,Jsem doma!" Začal řvát přes celý dům. Nevím ani kam šel, protože jsem byla schovaná za barem. Najednou jsem slyšela dusot po schodech.
,,Ale měl si přijít z práce až zítra."
,,Tohle je můj dům a já si můžu přijít kdy chci!"
Z pozadí se ozval zvuk tříštící se lahve a polohlasný výkřik. Celým mým tělem se prohnala zvláštní energie. Celé mé tělo se začalo třást a myšlenky se začaly rozutíkávat všude kolem. Co mám teď dělat?
,,Nech ji, nebo zavolám policii!"
Alex! To už jsem nevydržela a musela jsem se podívat na to, co se tam děje. Alex stál pod schody, jeho otec stál před ním a mezi nima na zemi ležela Alexova matka, která měla hlavu celou od krve. Alexův otec ji chytil pod krkem a položil jí k němu vystřelovací nůž.

,,Takže teď mi podej ten telefon, nebo ji podřežu hrdlo." Alex s hrůzou v očích došel k otci a podal mu telefon. Ten ho hodil na zem a rozdupl. Mezitím přestal dávat pozor a Alex se na něj vrhl. Jenže jeho otec byl silnější, přehmátl si ho a najednou jeho matka byla opět na zemi a Alex měl u krku ostří nože.

,,Alexi kolikrát jsem ti říkal, že když budeš zlobit, musíš na hanbu. Snad sto krát." Vzal Alexe za ruce a táhl ho k místnosti pod dveřmi. Ale ten se kousek za dveřmi vysmekl a mezi tím co ho otec chytal se zachytil za futra. Držel se zuby nehty a vyrýval krvavé čáry. Jeho nehty se tříštily jako broušené sklo o podlahu. Pak mu došla síla a pustil se. Jeho otec do něj začal kopat. A ve mě jako by něco přeskočilo. Už jsem to nebyla já, ale někdo prázdný. Teda né úplně. Byla jsem plná vzteku a nenávisti vůči Alexovu otci. Bezmyšlenkovitě jsem popadla Ten největší kuchyňský nůž a začala se k tomu kreté*ovy plížit. Když jsem mu stála přímo za zády, pořád si mě nevšiml a kopal dál do Alexova obličeje, který byl už celý od krve. Když jsem se rozpřáhla, Alex se na mě podíval zuboženým výrazem a snažil se něco říct, ale znělo to pouze jako sípání. Švihla jsem zrovna v moment, kdy se Alexův otec na mě otočil a zarazila jsem mu nůž mezi oči. A aby to nebylo všechno vyčníval na druhé straně. Krev se rozlévala po podlaze a já ji pozorovala jako něco posvátného na co se nemůžeš vynadívat. Ale i když byla má zlost z části ukojena, nebyla zcela. Pořád jsem k tomu chlapovy cítila takovou nenávist, že jsem to nevydržela a vzala zbylé nože. Bylo jich devět. Postupně jsem ho začala přišpendlovat k zemi a zbylé nože jsem mu nabodala do srdce. Vím že už nežil, což o něm prozrazoval jeho bezduchý pohled, ale pořád mě to činilo čím dál šťastnější. Normální člověk...teda kdyby se dostal do této situace by začal couvat a naříkat, co to provedl, ale já ne. Já musela stát nad jeho tělem a usmívat se jako magor. Byl to spíše škodolibý úsměv. Jen tak jsem tam stála a dívala se na ně. Na takovou krásnou a spokojenou rodinku. Alex vypadal, že se na mě dívá a vnímá okolí, ale nikdy nic neřekl, takže si to nejspíš nepamatuje.

Nyk